Jak jen začít?
Asi stručně.
Jenže nevím, zda to stručně jde....
V roce 2008 jsem měla blog. Blog o hubnutí. Nebyl populární nijak zvlášť, ale ani nebyl někde pohřben v meziprostoru.
Měla jsem plno SBček (spřátelených blogů), našla kamarádku (přátelíme se doteď) a žila v tomto světě nějakou dobu.
Nechce se mi popisovat, co se odehrávalo, bylo toho hrozně moc a z části si moc nepamatuji, z části ani nechci. Jo, mládí...
Pak přišel blog číslo dvě, ten se už tolik "nelíbil", no a ten třetí? Jeden článek, to asi mluví za vše.
Prostě v ten rok 2008 byl asi boom těchto blogů. Pro Ana, Pro Mia, Pro Si... Nosily se náramky s příslušnou barvou, všude byla Thinspa a hodně populární byl i Dopis od Any.
Podpora byla ve všem, v hladovkách, v jídelníčku s minimem jídla, ve vyčerpávajícím cvičení, ve způsobování bolesti.
Víte, tohle nikdo, kdo netrpí nenávistí k sobě, prostě nemá šanci pochopit. Nejde to. Vážně.
Můžete soucítit, ale nepochopíte.
Nebyla jsem tlustá. Bohové, byla jsem mladá holka s váhou celkem v normě, ale postupem času s podobou mrtvoly. Nikdy jsem neměla míň jak 55 kilo (nebo 54, teď fakt nevím), ale nebyla jsem taková ta pevná. Ale viděla jsem sádelnici. A cítila se tak.
Toužila jsem po lásce, hledala dokonalost (která neexistuje) a trápila se a plakala.
Ani nevím, proč jsem tak nějak skončila s tímhle na netu, ale v reálu to bylo jednou tak a podruhé onak.
A pak se stalo to, co jsem si myslela, že celou tu dobu je.
Byla jsem tlustá. Opravdu tlustá.
168 cm a 99 kg. Proč? Jak?
Z léků, z pos...ých antidepresiv, léků na spaní, prostě berliček pro spokojený život. Jenže berličky na dvě věci, neboť spokojený život se nekonal (na mě prostě působily jen léky na spaní a to ve vyšší dávce, jinak prostě prd). Ba duše bolela víc a tak jsem se pálila, několikrát se léky snažila zabít a nebo aspoň přiotrávit, ale nevyšlo nic. Vůbec nic. I ta kůže se zahojila abnormálně rychle.
Po jejich vysazení po letech šla váha sama dolů. Měla jsem mezi 65 a 68 kg.
Teď jsem starší o několik let.
A připadá mi, že se v životě i nadále plácám.
Jasný, dělám něco, co má smysl, co miluji.
Miluji a jsem milována, mám úžasnou rodinu, přítele a život mi ukazuje rozmanité věci a možnosti. A stále chci ten skvělý život a tak.
Ale uvnitř jsem pořád ta tlustá bolavá holka, co chce domů. Pryč, zmizet, zničit se.
Dneska - jo aha, tak nic, tak koukám, že je to už 7 minut včera - jsem to říkala, to s hubnutím, příteli. Prý se mi to už nestane, prý mám jídlo ráda.
No, ale nemám. Ve stresu nejím a poslední dobou žeru. Vcelku zajímavé souvětí, že..
V práci a doma jsem měla prostě hodně jídla, teplého hlavního jídla víckrát denně. A chutě na sladké, po nich hned na slané (a naopak), pořád dokola. Do toho přes zimu žádný pohyb, jak nejsou tréninky (respektive nebyly, protože jsem musela být v práci) a hlavně závody. Což si říkám, že od dubna začíná sezóna a že by váha mohla jít zase zpět.
Protože teď mám zhruba 76 kilo, cítím to a je to vidět, hodně vidět. Jo, praskly mi moje oblíbené rifle mezi stehnama... Chjo...
No, takže zase jsem v tom koloběhu nenávisti a hledání dokonalosti a zarputilé snahy zhubnout.
Na 58 minimálně a 65 maximálně. Jenže neumím jíst plnohodnotně, jím hrozně. Jsem vegetarián a dělá mi problém pít aspoň litr denně. Takže tak.
Snad mi tyto stránky pomůžou se dát dohromady. Možná.
Nebude to deník v tom svěřovacím slova smyslu, od toho mám Fallena. Spíš psaní o jídle, o všem možném. A nemožném.
A možná to skončí zase jedním článkem, vážně nevím.
Teď vím, že bych měla jít spát, abych ráno byla aspoň minimálně čilá a brzo zdravá (zaprděná rýma), když jedeme docela dálku pryč.
Jenže se mi spát nechce, na čtení mě začínají pálit oči a naše kočičanda si lehla tak krásně, že sice spinká úplně přeroztomile, ale já mám nohu v takové pozici, že se obávám, že po té bolesti, co cítím, mi asi upadne.... Au...
Jenže nevím, zda to stručně jde....
V roce 2008 jsem měla blog. Blog o hubnutí. Nebyl populární nijak zvlášť, ale ani nebyl někde pohřben v meziprostoru.
Měla jsem plno SBček (spřátelených blogů), našla kamarádku (přátelíme se doteď) a žila v tomto světě nějakou dobu.
Nechce se mi popisovat, co se odehrávalo, bylo toho hrozně moc a z části si moc nepamatuji, z části ani nechci. Jo, mládí...
Pak přišel blog číslo dvě, ten se už tolik "nelíbil", no a ten třetí? Jeden článek, to asi mluví za vše.
Prostě v ten rok 2008 byl asi boom těchto blogů. Pro Ana, Pro Mia, Pro Si... Nosily se náramky s příslušnou barvou, všude byla Thinspa a hodně populární byl i Dopis od Any.
Podpora byla ve všem, v hladovkách, v jídelníčku s minimem jídla, ve vyčerpávajícím cvičení, ve způsobování bolesti.
Víte, tohle nikdo, kdo netrpí nenávistí k sobě, prostě nemá šanci pochopit. Nejde to. Vážně.
Můžete soucítit, ale nepochopíte.
Nebyla jsem tlustá. Bohové, byla jsem mladá holka s váhou celkem v normě, ale postupem času s podobou mrtvoly. Nikdy jsem neměla míň jak 55 kilo (nebo 54, teď fakt nevím), ale nebyla jsem taková ta pevná. Ale viděla jsem sádelnici. A cítila se tak.
Toužila jsem po lásce, hledala dokonalost (která neexistuje) a trápila se a plakala.
Ani nevím, proč jsem tak nějak skončila s tímhle na netu, ale v reálu to bylo jednou tak a podruhé onak.
A pak se stalo to, co jsem si myslela, že celou tu dobu je.
Byla jsem tlustá. Opravdu tlustá.
168 cm a 99 kg. Proč? Jak?
Z léků, z pos...ých antidepresiv, léků na spaní, prostě berliček pro spokojený život. Jenže berličky na dvě věci, neboť spokojený život se nekonal (na mě prostě působily jen léky na spaní a to ve vyšší dávce, jinak prostě prd). Ba duše bolela víc a tak jsem se pálila, několikrát se léky snažila zabít a nebo aspoň přiotrávit, ale nevyšlo nic. Vůbec nic. I ta kůže se zahojila abnormálně rychle.
Po jejich vysazení po letech šla váha sama dolů. Měla jsem mezi 65 a 68 kg.
Teď jsem starší o několik let.
A připadá mi, že se v životě i nadále plácám.
Jasný, dělám něco, co má smysl, co miluji.
Miluji a jsem milována, mám úžasnou rodinu, přítele a život mi ukazuje rozmanité věci a možnosti. A stále chci ten skvělý život a tak.
Ale uvnitř jsem pořád ta tlustá bolavá holka, co chce domů. Pryč, zmizet, zničit se.
Dneska - jo aha, tak nic, tak koukám, že je to už 7 minut včera - jsem to říkala, to s hubnutím, příteli. Prý se mi to už nestane, prý mám jídlo ráda.
No, ale nemám. Ve stresu nejím a poslední dobou žeru. Vcelku zajímavé souvětí, že..
V práci a doma jsem měla prostě hodně jídla, teplého hlavního jídla víckrát denně. A chutě na sladké, po nich hned na slané (a naopak), pořád dokola. Do toho přes zimu žádný pohyb, jak nejsou tréninky (respektive nebyly, protože jsem musela být v práci) a hlavně závody. Což si říkám, že od dubna začíná sezóna a že by váha mohla jít zase zpět.
Protože teď mám zhruba 76 kilo, cítím to a je to vidět, hodně vidět. Jo, praskly mi moje oblíbené rifle mezi stehnama... Chjo...
No, takže zase jsem v tom koloběhu nenávisti a hledání dokonalosti a zarputilé snahy zhubnout.
Na 58 minimálně a 65 maximálně. Jenže neumím jíst plnohodnotně, jím hrozně. Jsem vegetarián a dělá mi problém pít aspoň litr denně. Takže tak.
Snad mi tyto stránky pomůžou se dát dohromady. Možná.
Nebude to deník v tom svěřovacím slova smyslu, od toho mám Fallena. Spíš psaní o jídle, o všem možném. A nemožném.
A možná to skončí zase jedním článkem, vážně nevím.
Teď vím, že bych měla jít spát, abych ráno byla aspoň minimálně čilá a brzo zdravá (zaprděná rýma), když jedeme docela dálku pryč.
Jenže se mi spát nechce, na čtení mě začínají pálit oči a naše kočičanda si lehla tak krásně, že sice spinká úplně přeroztomile, ale já mám nohu v takové pozici, že se obávám, že po té bolesti, co cítím, mi asi upadne.... Au...
Komentáře
Okomentovat